Nakonec přeci jen vyhrála třetí možnost, a to ta, že jsme to hezky všechno zvládli – přesně to by bylo děsně super napsat, ale zas takové to teda nebylo.
Wifi byla celkem na nic a k tomu ta zásuvka, ke které jsme si sedli, vůbec nefungovala. Takže jsme si prostě dlouho povídali – vzpomínali na to, co bylo na dovolené nejlepší, co by bylo lepší udělat jinak atd., což nám zabralo celkem dost času. Pak se ale kolem nás začalo shromážďovat dost lidí, takže jsme se rozhodli pustit si film, no a protože jsme nechtěli nic náročného, pustili jsme si animák, takže občas bylo vtipný sledovat lidi, když zmerčili, co to vlastně sledujeme. No a právě během sledování tohoto filmu nám přibyl velice aromatický soused, který si ustlal hned vedle nás. Vydrželi jsme to jen do konce filmu, pak už jsme se museli zvednout a jít jinam.
Rozhodli jsme se, že je potřeba jít se trošku provětrat, protože oba jsme měli totální krizi, přeci jen jsme už dlouho na nohou a včerejšek byl celkem náročnej, takže jsme se sbalili a vyšli ven na vzduch. Ten měl na nás, teda hlavně na mě, naprosto nečekané účinky, takže jsem ve dvě ráno před letištěm v Edinburghu tancovala, přičemž mým tanečním partnerem byl kufr, který má čtyři kolečka a tudíž se hrozně lehce ovládá. Zřejmě mi to fakt šlo, protože když jsem protancovala kolem jedné paní, pochválila mě a poznamenala, že na to, kolik je hodin, mám až moc energie.
Dotancovala jsem se až k soše, u které jsem si byla jistá, že tam v den našeho příletu nebyla, a měla jsem pravdu – socha byla instalována den poté, co jsme přiletěli. Jednalo se o sochu pilota Erica ‚Winkle‘ Browna, hrdiny, který létal v 487 různých strojích jako jsou různá letadla, helikoptéry atd. Také drží rekordy ve vzlétnutí a přistání na letadlové lodi, dvakrát byl sestřelen a několikrát byl donucen se katapultovat. Dožil se neuvěřiteléno věku 97 let. Sochu odhalil na letišti princ Andrew, vévoda z Yorku, takže kdybychom přiletěli o den později, setkali bychom se s členem britské královské rodiny. 🙂
Pak jsme šli dál, až jsme narazili na piktogramy značící přílety a odlety. A zrovna ten značící přílet nám někoho velice připomíná – je pravda, že to bylo ve dvě ráno, ale i tak si nemůžeme pomoc. Koho v tom vidíte vy? Náš tip najdete na konci článku.
Došli jsme až k příletům, kde k mé smůle byla Costa, kde vždycky platím já. Naštěstí ale měli technický problém, takže se nedalo platit kartou, jupí! 🙂 Dali jsme si čaj a sedli si k baru, kde se dal nabít telefon, takže jsme tam nakonec zůstali až někdy do čtyř, kdy se letiště začalo probouzet. Seděli jsme tak, že kolem nás procházeli lidé, kteří zrovna přiletěli, takže jsme tipovali, odkud přijeli, a sledovali jejich reakce při shledání s těmi, kdo na ně čekal. Ve tři hodiny jsme dostali hlad a dali si sendvič, na víc už jsme neměli peníze. Ukázalo se, že jídlo, nebo teda spíš hlad, je důvod, proč je nám špatně, takže šel Peťa vybrat další peníze a oba jsme si dali vlastní sendvič a pití. Když jsme potřebovali na WC, museli jsme v podstatě projít skrz celé letiště, takže jsme viděli strašně moc lidí, jak na férovku vytáhli karimatku, spacák a na zemi nocují. Někteří si lehli k zásuvce, takže dali dvě mouchy jednou ranou.
Ve 4 ráno letiště ožilo, protože se otevřelo odbavování letů odlétajících kolem šesté ráno, a tak jsme se zvedli a šli odbavit kufr. Poprvé jsme se setkali s tím, že jsme museli dát kufr na váhu, která nám to zvážila, vytiskla nálepku a s tím jsme to jen odnesli na pás. Blbý však bylo, že jsme měli kufr těžší, než co jsme mohli, takže to po nás chtělo dvacet liber. Váha kufru byla 24,6 kg, my měli povoleno 23. Naštěstí nám poradil jeden pán, že to má toleranci 1 kg, takže jsme zase ty ponožky a trička, která tam Peťa předtím tak pracně nastrkal, vyndali a šoupli je do mého příručního kufříku. Díky tomu jsme prošli, akorát nás pobavilo, že to na kufr napsalo, že je to těžké. 😀
Poté jsme se přesunuli k bezpečnostní kontrole. Já jsem prošla úplně bez problému, ale Peťovu krosnu poslali na další prozkoumávání. Nakonec musel krosnu otevřít a nechat prohledat, naštěstí ale narazil na celkem rozumného pána, takže si i popovídali o kempování a midges (pakomárci). No a ukázalo se, že to otevření je způsobeno tím, že na skeneru jim přišla podezřelá duct tape (lepicí páska), do které byl zasunut termohrnek.
Protože nám trvalo dlouho, než jsme přebalili a prošli kontrolou, šli jsme hned bez snídaně (už jsme měli zase hlad) k bráně. Opět ten nástup do letadla nebyl bezproblémový, nastrkali nás do autobusu, převezli k letadlu, kde byla paní, která normálně lidem sebrala příruční kufříky a poslala je dolů k zavazadlům, což se mi fakt nelíbilo, takže když procházela kolem mě, trošku jsem s kufrem zamanipulovala, takže si ho nevšimla a já s ním prošla do letadla, kde mě však čekal ošklivý pohled letušky, což mi ale mohlo být ukradené. Fakt nechápu, proč slibují, že si lidé mohou vzít příruční zavazadlo určitých rozměrů, když ho nakonec nikomu na palubě nedovolí mít.
Kvůli tomu, že jsme udělali check-in celkem pozdě, seděli jsme přes uličku vedle sebe, což mi ale nevadilo, protože sotva jsem sedla, už jsem spala. Opět jsem se probudila jen na start, pak už jsem znovu zabrala. Když jsem se po nějaké době probrala a koukla na Peťu, viděla jsem v jeho obličejí vtipně provinilej výraz – normálně si totiž koupil muffin a horkou čokoládu a mě se ani nezeptal, jestli taky něco nechci! (Samozřejmě jsem se ptal, ale hned pak usnula a asi to zapomněla.) Muffin už měl snědenej, tak jsem se aspoň napila a … znovu usla. 😀
Vystoupili jsme z letadla a protože jsme neměli pasy, ale OP, museli jsme se zařadit do děsně dlouhý fronty na imigračním. Škoda, že na OP nejsou nahrány biometrické údaje, protože to bychom pak prošli hned. Vyzvedli jsme si kufr a šli čekat na parkoviště, kde nás vyzvedl Peťův táta.
Po příjezdu domů jsme šli zkontrolovat zahradu a zjistili jsme, že nám všechno strašně moc vyrostlo – na jaře jsme vysadili slunečnice, které měly dorůst max. dvou metrů. Po našem příjezdu mají tak tři 😀 Hrozně moc nám vyrostly bylinky i papričky, no a i na kytkách v domě bylo vidět, že o ně bylo pečováno. Tímto děkujeme Janičce za perfektní schopnost outsourcingu. 🙂
Protože zítra odlétáme na Tenerife, rychle jsme dali prát věci, které byly ve Skotsku a které chceme opět s sebou. Nakonec těch praček bylo několik, naštěstí ale krásně svítilo sluníčko a rychle to schlo, takže zatímco Peťa spal, já věšela jednu pračku za druhou, takže večer bylo vše suché a mohli jsme se vrhnout na balení. Spát jsme šli v 11 večer, překvapení tím, že je tma – tu jsme ve Skotsku nezažili. No a zítra další dovolená!!! 🙂
Ad piktogram – vidíte tam taky Donalda Trumpa? 😀
Jedna reakce na 22. den – Na skok doma