2. den – Hrad, hrad a zase ta jízda vlevo!

Ráno jsme vstali, uvařili si čaj, nasnídali se a v naprostém klidu jsme se sbalili. Vyrazili jsme do města Stirling, kde se nachází stejnojmenný hrad. Zaparkovali jsme u obchodního centra a vyrazili. Cestou jsme narazili na sochu jednorožce, což národní symbol Skotska.

Než jsme se dostali k hradu, zatoulali jsme se na hřbitov, kde jednak je krásná vyhlídka na Stirling, a druhak se tam nachází hroby až z 16. století, mají na nich být symboly řemesel, jaká vykonávali jednotliví zemřelí, ale přímo k nim jsme nešli, byly tam výstražné cedule týkající se nestability jednotlivých hrobů.

Na hradě jsme se dostali na hradby, o prohlídku jsme nestáli. I tak jsme tam měli nádherný výhled na okolní planiny, kde se konalo spoustu bitev a kde “díky” nim zahynulo spoustu Skotů a Angličanů.

Ve městě jsme strávili celkem dost času, koupili jsme si datovou simku, takže bychom měli být více na Internetu. Vzhledem k naší vyhládlosti jsme si museli zajít i na kávu, ke které jsme si dali výbornej skotskej shortbread. Překvapilo nás, že i v centru Stirlingu létá velké množství racků!

Ze Stirlingu jsme vyrazili na Piktské kameny, což jsou přes dva tisíce let staré kameny s různými symboly, jako je zmije, Slunce, kentaur či mořský koník. Než jsme se k nim dostali, tak to byla fakt zábava, strýček Google nás totiž zavedl nejrychlejší cestou, což ale zdaleka nebyla cesta nejlepší, protože jsme jeli po velice úzké silnici, kam se vešlo jen jedno auto, takže když jsme se potkali s někým v protisměru, musel vždy jeden z nás zacouvat na nejbližší vyhýbací místo. V průvodci se psalo, že se kameny nachází hned u hlavní silnice, ale už nenapsali u jaké. 😀 Navigace nás nakonec poslala do úplně prťavé vesničky, kde byl kostel se hřbitovem a pár domků. Nesměle jsme vstoupili na hřbitov, kde se nacházel krásný kříž s různými symboly. Poté jsme přejeli podle jiné navigace tam, kam jsme měli, takže ano, Piktské kameny se nachází u hlavní silnice. Byly tam celkem tři, přičemž na tom posledním bychom už vůbec nepoznali, že obsahují rytiny. Na informačních cedulích jsme se dozvěděli, že v této oblasti bylo celkem 5 těchto kamenů, tři jsou u silnice, jeden u toho kostela a poslední v muzeu. Zajímavé je, že ten u kostela byl nejhezčí, ale všude se mluví jen o těch třech, asi nechtějí, aby jim turisté okupovali hřbitov.

Od kamenů jsme jeli na Dunnottar, hrad na skalnatém pobřeží moře. V době našeho příjezdu už byl zavřený, ale i vyhlídka na něj brala dech. Dalo se jít pod hrad na pláž, kamenitou, s výhledem na útesy. I zde bylo strašně moc racků a takovej trošku hororovej nádech tomu dalo hejno vran. Z útesu jsme zahlédli i lachtana.

Poté už bylo celkem dost hodin, z původního plánu spát někde na divoko sešlo z toho důvodu, že je tu stále celkem dost silnic a vesnic, takže jsme nakonec někdy v osm večer našli kemp, postavili stan, uvařili si polévku a v 11 zapadli do stanu. Byla dost zima, jen nějakých 15 stupňů, a když jsem se dozvěděla, že se nacházíme severněji, než většina území Dánska (Grónsko fakt nepočítám), vzala jsem si na spaní i kulicha. 🙂