Dneska máme velké cíle – vše zabalit do kufru, dojet v pořádku do Edingurghu, vrátit auto a dostat se do hostelu.
Plán vše zabalit trošku selhával v tom, že jsme tu spoustu věcí nakoupili, takže se nám do kufru určitě nevejdou. Nakonec jsme vše roztřídili do tří kategorií – musíme zabalit, musíme vyhodit a můžeme nabídnout. Kategorie můžeme zabalit pro nás byla neskutečný oříšek, ale po třech hodinách dohadování, smlouvání, zabalování, vybalování, vysypávání k kufru a následného znovuzabalení jsme to zvládli. Spoustu věcí jsme vyhodili a nakonec nám tam zbylo několik věcí, které nám bylo líto vyhodit, protože se to může někomu hodit – lavor na prádlo, kolíčky, mýdla na praní, repelent, toaletí papír atd. Vedle nás už přijeli noví sousedi (jo, balili jsme tak dlouho, že už přijížděli noví kempisté), a tak jsme za nima zašli s tím, že už odjíždíme, jestli něco s toho nechtějí. Chtěli všechno, takže máme dobrej pocit z toho, že to nepřišlo na zmar a třeba jim to poslouží.
Auto jsme museli odevzdat v jednu hodinu, předtím jsme ale museli natankovat a hlavně vyluxovat ten neskutečnej bordel, co se nám tak dostal – hrozně moc písku, trávy a v nepodlední řadě i drobků. Což opět znamenalo „zbytečně“ vjet na megaobrmonstrózní kruhový objezd, ale po včerejšku už to máme zmáknuté, takže vlastně nejvíc obtěžující byly ty kolony, protože aby toho nebylo málo, tak na těch kruhových objezdech jsou semafory. Včera jsem to zapomněla zmínit…
Přijeli jsme přesně na čas, zaparkovali jsme, vyndali věci, nechali auto zkontrolovat zaměstnancem Europcaru a šli na autobus, který nás má dostat do centra Edinburghu. Nakonec jsme dojeli až na konečnou, takže jsme pěkný kus města viděli. Dorazili jsme na recepci hostelu, kde nám řekli, že spíme ještě kousek dál, takže jsme i s kuframa šli dál (zase do kopce) až na hlavní třídu, kde se vedle prodejny s whisky schovávali úzké červené dveře, které mají tu zvláštnost, že klíčová dírka není na dveřích, ale úplně mimo ně ve zdi. Slečna z recepce šla s námi, otevřela tyto tajemné dveře za kterými bylo překvapení – tisíc dalších schodů. Naštěstí jsme měli pokoj hned v prvním patře, i tak se ale kufry pěkně pronesly. Náš pokoj má něco, co jsme v červenci nezažili – velkou manželskou postel! POSTEL!!! 😀 První co, když ta slečna konečně zmizela bylo, že jsem na ní (jako tu postel, že jo) padla a ne a ne a ne a ne se zvednout…
Z postele mě dostal příslib večeře. Opět jsme dali na radu průvodce a zašli do malinkého fast foodu Wings, což je normální hospůdka, která se specializuje na kuřecí křídla, ke kterým nabízejí desítky různých marinád. Zkusili jsme si dát každý jinou příchuť, Peťa si dal BBQ teriaki a já zkusila ZeeBuffalo, což měla být lehce pálivá omáčka. LEHCE! Myslela jsem, že to nedojím, jak moc mě to pálilo, ačkoliv jsem si ztěží kousla, v tu chvíli mě to pálilo všude kolem pusy a nepřestávalo to. Peťa ochutal a byl na tom stejně, takže jsme se rozhodli, že si dáme ještě jedno kolo a každý si objednal další příchuť. Tentokrát jsem zvolila medovou omáčku s česnekem, ale zas to bylo děsně sladký, žádná sůl, takže já úplně spokojená nebyla. Peťa si dával vždycky kuřecí nugety, tentokrát s omáčkou z modrého sýru, což byl takový slabší průměr. Hranolky ale byly vynikající a pivo taky, navíc to tam bylo vyzdobeno dost geekovsky, což se nám moc líbilo.
Mozaika hromady postav ze všeho možného
Ve Wings jsme se zdrželi celkem dlouho, takže pak už jen následoval přesun na pokoj, seriály a nachos s vínem, které jsme si stihli nakoupit už cestou na hostel. Mňamózní to večer 😉