13. den – Pátek třináctého

Dneska je fakt den blbec. Navzdory tomu, že jsem se z postele dokopala celkem brzy, z hostelu jsme odcházeli dvě minuty před jedenáctou, a to fakt jen proto, že kdybychom tam zůstali do 11, museli bychom jim pomáhat uklízet, což se nám nechtělo. Rozhodli jsme se, že dnešek bude klidnější, a vyrazili k vodopádům Fairy Pool. Cesta opět jen na jedno auto s občasnými vyhejbacími místy. Když proti mě jel jeden pán, ukázal palec nahoru a k tomu dodal americký úsměv, což mě tak potěšilo, že jsem to začala dělat taky a je to sranda, jak na to lidi reagují.

Dojeli jsme k parkovišti, které bylo úplně zaplněné. A tady se to začalo děsně sypat. Rozhodla jsem se zaparkovat jako naprostá většina aut, takže na krajnici hned u cedule zákazu stání. Blbý bylo, že ta cesta byla z kopce, takže jsem musela couvat do kopce (pokud jsem nechtěla jet dalších 5 km, abych se měla kde otočit). No a to se našemu prdítku moc nelíbilo, takže jsem to dala jen tak tak. Sotva jsem vylezla z auta, tak blbec, který stál za námi, nekoukal kam jede a vjel do obr prohlubně, takže motor zařval, přední kolo vyjelo a zadní mu tam vjelo. Navíc tam nechal dost velkej kus jakéhosi plastu. To ještě více nalomilo mou už tak rozhozenou psychiku. Rozhodla jsem se, že když mám za sebou tu prohlubeň, trochu ještě couvnu, aby už za mnou nikdo nezaparkoval a já pak mohla v klidu vyjet, takže zase tavíme spojku a ubíjíme mé řidičské dovednosti.

Došli jsme k vodopádům, krásně čistým, je to vlastně taková kaskáda jezírek hlubokých několik metrů, Péťa si vzal i plavky, ale nakonec tam nešel. Cesta zpátky hrozně moc do kopce, naštěstí ale kolem dalších vodopádů, takže aspoň bylo na co koukat.

Myslela jsem si, že jsem zaparkovala tak dobře, že se za mě už nikdo nezařadí, ale lidi jsou fakt úplně debilní, takže se jeden koumák za mě zařadil. Naštěstí se ale uvolnilo místo přede mnou, takže vyjet se dalo. Ujeli jsme dááááááááááááááááááálku, než jsme se měli kde otočit, no a když jsme byli na úrovni těch aut zaparkovaných na krajnici, jelo proti nám několik aut, takže super couvačka z kopce v zatáčce a s milionem lidí okolo. Z mého dříve amerického úsměvu zbyly vyceněné zuby ala vzteklý buldok.

Dojeli jsme zpátky k Talisker, kde jsme měli objednanou prohlídku od tří hodin. Při parkování jsem přehlédla nečekaně vysoký obrubník, což mi nečekaně hlasitě naše ublížené autíčko ohlásilo. Zašli jsme si na oběd, dali jsme si hamburger, ke kterému nám přinesli bramborový salát (uvařené brambory s červenou cibulí a majonézou). Je zvláštní, že tu fakt dělají hrozně suchý burgery, žádná omáčka tam není, jen houska, maso, rajče a cibule.

Prohlídka palírny byla super, sice jsem nerozuměla všemu, ale jedno vím jistě, nemám pít whisky s kolou. Naopak si mám do whisky nakapat dvě až tři kapky vody, která uvolní chuť i vůni a zjemní to. Nevíme proč, ale funguje to. Každopádně já jen maloučko ochutnala, celý to pak dopil Péťa, protože jsem pak ještě řídila. Věděli jste, že je tu tolerance v pití alkoholu a řízení. Asi vědí proč. 🙂 Po prohlídce jsme si jednu láhev koupili domů (ale možná budeme muset vyhodit stan aby se nám to vešlo do letadla). Rovnou píšu, že je to pro nás, abyste se netěšili, že něco dostanete. Možná vás pak pozveme na návštěvu. 😉

Pak už jsme jeli do hostelu, dali si kafe a horkou čokoládu (mají tu minimarshmallows, které se dávají do horké čokolády, je to sice hrozně divný, chutná to ale překvapivě dobře). Sedli jsme si k psaní článku, napsali včerejšek, když do toho přišel požadavek, aby šel Petr pracovat, takže z naší původně plánované návštěvy pubu nejspíše sejde.

Prostě den blbec…