Ráno jsme vstali a zašli na poslední snídani. Petr zvolil palačinky, já šla do smažené rýže. Věděli jsme, že nemusíme na nic čekat a ani na nic pospíchat, takže jsme v klidu sbalili, konečně jsem napsala pohledy, zaplatili jsme (během toho jsem jim dala ty pohledy, aby je odeslali, takže jestli to dorazí, to je fakt otázka) a šli na pláž.
Tam jsme se jen prošli k molu, koukali na vlny, které ten den byly fakt mega obří, prošli rybím trhem a zavolali si Uber na letiště. Na letišti jsme udělali check-in, zašli si na oběd (poslední naše indonéské jídlo bylo fakt hnusný, jaká škoda!) a sedli si na lavičku. Dorazili jsme sem hodně brzo, protože Petřík potřeboval pracovat a už ve tři musel na meeting. Zatímco telefonoval, já si četla a okoukávala místní obchody. Původně jsme si mysleli, že všechny suvenýry nakoupíme v Jimbaranu, ale nakonec se to tam ukázalo jako děsná díra, takže jsme spoléhali až na letiště. Nicméně i tam jsme něco nakoupili 🙂
Když se přiblížil večer, dostali jsme opět hlad. Tentokrát jsme si už chtěli zvykat na západní jídlo, takže jsme si dali hamburger. Jo, bylo nám blbě. 😀 Po osmé hodině jsme nasedli do letadla a odletěli směr Jakarta.
V Jakartě jsme nejdřív museli najít autobus na druhý terminál. Ten jsme našli kupodivu lehce, ale opět se ukázalo, že Indonésané na otázku, zda jde o přímou cestu, odpoví ano, i když to má cestou deset zastávek. My se asi třikrát ocitli zpátky na tom samém terminálu, kde jsme do autobusu vlezli, než jsme se dostali tam, kam potřebujeme. Jedna slečna nevěděla, ze kterého terminálu to letí na Abu Dhabi, tak se každého ptala, kam jedou. Deset lidí řeklo deset různých destinací. Petr jen pomyslel, že kdyby měl někdo v autobuse nějakou infekční nemoc, byla by během deseti hodin rozšířená do pěti kontinentů. Fakt hustá myšlenka!
Na další lety jsme udělali online check-in. Mělo to jednu nevýhodu – neměli jsme vytisknuté letenky. Chtěli jsme zajít na přepážku a poprosit je, aby nám je vytiskli, ale když jsme viděli tu frontu, zkusili jsme štěstí a šli na pasovou kontrolu. Tam pán hrozně dlouho počítal, jestli jsme v Indonésii byli míň než třicet dní, nebo jestli budeme muset zaplatit pokutu. Elektronická letenka mu však nevadila a pustil nás. Prošli jsme pak další kontrolou zavazadel a šli k bráně. I zde nám řekli, že elektronická letenka je ok. Když jsme ale byli u kontroly letenek, hrozně se tam divili, jak je možné, že jsme se dostali až takhle daleko, když nemáme vytisknuté letenky. Naštěstí tam byl ale moc hodný člověk a letenky nám vytiskl. Nejen ty do Dubaje, ale i do Prahy.
Pak už přišla půlnoc a my čekali na let.