V šest ráno jsme dorazili do Jakarty. Po pasové kontrole jsme asi půl hodiny hledali autobus, který by nás odvezl ke třetímu terminálu, odkud jsme měli poslední let. Našli jsme ceduli, odkud by měl autobus jet, zastavovalo jich tu několik, žádný ale ne tam, kam potřebujeme. Nakonec nám někdo poradil, ať nastoupíme do jednoho neoznačeného, který tam naštěstí jel.
Na tomto terminálu jsme si vyřídili check in, ale zjistili jsme, že nemáme sedadla vedle sebe. To mi trošku zkazilo náladu, takže jsem si nebyla schopna vychutnat snídani, kterou si Petr koupil (teda jako ne že bych mu ji měla sníst, on mi dobrovolně nabízel). Co mě na tomto letišti hodně štvalo bylo, že nikde nic nebylo označený… Až za hodně dlouhou dobu se na tabuli objevilo, že právě na této bráně je let do Denpasaru. Co mě točilo ještě víc bylo, když už se to tam objevilo, byl k tomu i popisek, že brána je otevřena, ale nikdo tam nebyl! Až v době, kdy na tabuli dobrých deset minut byl nápis „boarding“, neboli že už se nastupuje do letadla, teprve pak bránu otevřeli. K letadlu jsme museli dojet autobusem. Letadlo bylo oproti těm předchozím hodně malé, ale já si z letu nic nepamatuji, neboť jsem ho celý prospala. Co ještě vím bylo, že jsme ukecali jednoho pána, abychom seděli vedle sebe.
V Denpasaru se na nás po východu z letiště nahrnulo několik osob s tím, jestli nechceme taxi; naštěstí stačilo s úsměvem odpovědět, že ne. Rozhodli jsme se, že k hotelu těch pět kilometrů dojdeme pěšky. Nápad to moc dobrý nebyl. Jednak jsme byli unavení po cestě a jednak samotná ta cesta byla dost výživná. Nejprve jsme se museli vymotat davem, o kterém jsem později zjistila, že oproti tomu, co je v Kutě, je to jen malé shromáždění, pak jsme museli projít kalužemi, kterým se ne vždy dalo vyhnout, všude stovky troubících aut a tisíce motorek a ještě nám začalo pršet. Samotný déšť nebyl nijak velký, ale nevím jak vysvětlit svému kolenu a dlaním, že chodit v dešti po dlaždičkách, které tu mají jako povrch chodníku, není dobrý nápad. 🙂 Cestou jsem si vzpomněla na svého brášku, když jsem pozorovala, jak mají vyřešené vedení elektrického proudu. A tak je to tu všude! 🙂
Již dlouho jsme měli zarezervovaný Kemuning Kuta hotel kousek od pláže. Když jsem viděla, jak jsou ty ulice přelidněné a prostředí je celkem hnusný, bála jsem se, co nás čeká. Ale pak to přišlo – naprostá oáza klidu! Všude jinde hluk, nepořádek, jen tady zeleno a čisto! Pokoj taky dobrý, ale klimatizace nastavená na 16 stupňů nás zaskočila, hned jsme tam dali 25. Konečně jsme se po té cestě vykoupali a já rovnou i vyprala. Pak jsme zašli dolů k recepci na drink a až po šesté se dokopali projít okolí.
A to okolí za nic moc nestálo. V blízkosti hotelu jen špína, obchod vedle obchodu, u pláže velká obchodní centra. V půl sedmé jsme dorazili na pláž, ale už byla téměř tma – v šest se začalo šeřit. Prošli jsme se kousek v té tmě po pláži, zašli se podívat do toho centra, který sem vůbec nezapadá. Cestou zpátky, čím víc jsme se od něj vzdalovali, tím byla chudoba znatelnější. Prošli jsme kolem matky s dětmi, která za námi jedno dítě poslala, aby šlo s námi. Odmítli jsme od jednoho hocha koupit bavlněný náramek, tak na nás začal nejspíš sprostě řvát. Fakt děs. Cestou navíc začal pořádný slejvák, takže jsme zapadli do krámu koupit vodu (neteče tu nikde pitná) a něco k večeři. Kousek od hotelu jsme narazili na jedno občerstvení, které vypadalo čistě, a tak jsem si dala smaženou rýží s papájovým džusem, Petřík smažené nudle s mangovým džusem. To vše za 90 000 IDR, v přepočtu necelých 180 Kč. Přepočet na CZK je snadný – zahoď tisíce a vynásob dvěma.
Na hotelu jsme si sedli dole na zahrádce a rozhodli se, že tady být rozhodně nechceme. Po dlouhém hledání, kdy jsem v sedě usínala, jsme našli ubytování na východním břehu ostrova. Hotel jsem našla díky tomu, že má ve svém názvu mango (Puri mango hotel). 🙂 Pak už jsem jen padla do postele naprosto vyčerpaná.
O cestě a ubytování ve městě Sanur zase zítra! 🙂
P.S. Moc všechny rodiče, jiné příbuzné a kamarády zdravíme!!! 🙂