29. den – Placáky do vln

Ráno po snídani jsme se vypravili hledat místní vyhlášený ovocný trh. Asi jako všechno tady na Bali není nic dle představ. Myslela jsem, že to bude velké tržiště se stovkou krámků, s bídou jich tu ale bylo deset. Místo očekávaného velkého množství exotického ovoce jsme odcházeli s prázdnou. Dalším cílem teda byla pošta. Google nám poradil, kde je jedna blízko trhu. Našli jsme tam ale jen dvě zavřené garáže. Nevadí, půjdeme k té druhé.

„Pošta“

Cestou jsme zahlédli západní obchod – Dunkin Donuts! Každý jsme si dali jeden (plus jeden na půl) a kafe. Po měsíci pití Bali coffee nám to západní přišlo fakt hnusný. Pak jsme šli dál a narazili na další řetězec – Burger King. Ok, chápeme, musíme si zvykat, takže jsme si tam každý dál jeden kelímek Fantové ledové tříště. A hledáme dál poštu. Dorazili jsme na místo, kde měla být druhá pošta. No, taky tam nebyla. Asi budete bez pohledů, pomysleli jsme si, ale ne, nebudeme líní a prostě něco najdem!

Vlezli jsme do jednoho krámu, kde jsme objevili čaj pro Janču s Ondrou. Jupí, aspoň něco. Při placení jsem se zeptala, kde je tady pošta. Zaměstnala jsem celý obchod, než dali dohromady, že tu vlastně nějaká je. Prý za benzinkou doprava. Jako mazáci už po měsíci víme, že benzin se tu prodává v plastových lahvích, takže neomylně zahýbáme sotva jsme nějaké zahlédli. Jsme na konci ulice a pošta nikde. Ok, ptám se dalších lidí. Poštu znají a posílají nás na konci ulice doleva. Když skončil chodník, zeptala jsem se dalšího místního, jestli jdeme správně na poštu. Prý ano a ukazuje směrem k letišti. Vzdáváme to, otáčíme se a snažíme se nemyslet na to, jak je nám po tom jídle a pití blbě.

V této honbě za neexistující poštou jsme urazili 7 km. Aspoň že ten čaj jsme koupili…

Došli jsme do homestaye, na recepci koupili pohledy a známky. Hurá! Nadepsala jsem adresy, Petr nalepil známky, převlékli jsme se do plavek a šli na pláž. Na ní opět téměř nikdo nebyl. Hodili jsme batoh na ručník a letěli do vln. Ty byly úplně parádní!!! Skákali jsme do nich jak malí, nechávali se jimi fackovat, strhávat, převalovat i odnášet. V krátkých přestávkách jsme blbli na souši – postavili jsme hrad a krunýř želvy. Ta měla být původně celá, ale už jsme se nějak k dalším částem nedostali. Naštěstí bylo celý den pod mrakem, takže nejsme ani moc spálení. 🙂

Večer mě chtěl Petr pozvat na večeři. Těšila jsem se, protože jsme chtěli zkusit místní specialitu babi guling, pečené prasátko. Bohužel ale akorát zavírali, takže jsme museli hledat jinde. Našli jsme takový útulný téměř venkovní posezení, dali si skvělý jídlo, několik drinků… Romantika jak blázen. Při placení se mi trošku protočily panenky – stálo nás to necelých 50 000! To se fakt Petr vytáhl, pomyslela jsem si při odchodu. Být to v ČR, jsem z toho na nervy, takový utrácení. Tady jsem v klidu, nedali jsme za to ani 100 Kč včetně dýška.

Romantická večeře

Večer jsme koukli na film a diskutovali dovolenou na příští rok. 🙂 No a zítra už nás bohužel čeká odjezd… Vůbec se nám odtud nechce. Asi nenastoupíme do letadla! 😉