28. den – Jimbaran

Dnes to bude krátké, čekal nás přesun do Jimbaranu. Po dvou článcích, které byly fakt dlouhé, si konečně odpočinete. 😉

Ačkoliv jsme toho v Ubudu zažili strašně moc a ještě víc nás toho ještě mohlo čekat, rozhodli jsme se pro přesun někam k moři. Byli jsme pryč čtyři dny a přesto mi ta voda chyběla moc a moc. Chtěli jsme se také přiblížit k letišti, abychom to poslední den neměli příliš komplikované. V Kutě i Sanuru jsme byli, takže jediná možnost byla od letiště na jih – do Jimbaranu.

Jako dopravu jsme znovu zvolili Uber, který se tu prostě strašně moc vyplatí – autobus by možná byl levnější, ale jednak bychom museli v Kutě přesedat a druhak by nám nezastavil tam, kde potřebujeme. No a taxi je drahé – nebo teda kdybychom hodně ukecávali, tak bychom se dostali na přijatelnou částku, ale ptali jsme se a nabízeli nám to za 350 000 (když jsme odmítli, snížili na 300 000). To je pro nás ale moc, takže Uber za nějakých 130 000 (navíc jsem na Uber měla slevu, takže celkově jsme za to zaplatili jen 150 Kč) to vůbec nebylo špatné. Pán byl milý a ochotný, mimo jiné jsme se bavili o dětech a škole – chodí se každý den kromě neděle, prázdniny mají jen několikadenní (třeba na Vánoce, nebo Nový rok, případně nějaké jednodenní svátky), zato ale všichni v půl jedné končí.

V Jimbaranu jsme se ubytovali v New Asta Graha Homestay, moc hezky vyhlížejícím místě. Jeho škoda je ta, že je celkem daleko od pláže, ale co… Na pokoji jsme zjistili, že uklidili hlavní místnost, ale koupelnu ne, tak jsme to byli reklamovat. I tak myslím, že jen vynesli smetí. 🙂 Jinak je tu ale fakt krásně. Po zabydlení jsme dostali hlad, tak jsme se vydali směrem k pláži a doufali, že najdeme něco rozumného. Všude měli samé mořské plody (oblast je jimi proslulá), podniky byly prázdné a drahé. Vydali jsme se proto k ulici, která by měla být po pláži druhým místem, kde to žije. No, nevím, co se tím myslí ale bylo to tam hnusný. Zkusili jsme vlézt do jednoho warungu, ale nakonec jsme z něj odešli – měli jen tři jídla a na to, jakej to byl pajzl, to bylo předražené. Řekla bych, že tyhle ceny byly fakt jen pro turisty. Ve druhém warungu jsme již uspěli, ačkoliv to také byl podnik, který kdybych viděla v ČR, velkým obloukem se mu vyhnu. Tady je to ale všechno hrozně posunuté.

Po obědě jsme zašli na ubytování a chvíli se vzpamatovávali z vedra – v Ubudu bylo mnohem chladněji a hlavně tam každou noc hrozně moc pršelo, takže i když svítilo sluníčko, vysloveně vedro tam nebylo. Potom jsme se převlékli do plavek a vyrazili k pláži, která byla až na pár výjimek úplně prázdná. V jednom podniku jsme si dali kafe (já chtěla s mlékem a dostala jsem mléko kondenzované, ale bylo to dobrý), Petr kafe nedostal. Ani poté, kdy se číšník zeptal, jestli je vše v pořádku a Petr řekl, že stále čeká na kafe, ho nedostal, takže se pak musel zvednout a dojít si pro něj.

Když jsme dopili kávu, šli jsme si zaplavat. Absolutně netušíme, kde se tam vzalo tolik lidí během toho, co jsme pili kávu. Byla tu hlava na hlavě a všichni fotili sluníčko. Sice byly ještě dvě hodiny do jeho západu, přesto se to tu hemžilo selfie tyčema a asijskými turisty. Protože jsme měli batoh s věcmi, peněženku a telefon, chodili jsme do vody střídavě. Vzniklo tak spoustu fotek. Vlny byly úplně úžasné, no a ten písek – strašně moc jemňoučký, bez kamenů a jen s minimálním počtem mušliček. Chtěla jsem tam zůstat až do západu slunce, takže jsme se docela vyblbli. V jednu chvíli k nám přišli tři asiaté a chtěli se s námi vyfotit, absolutně netušíme proč, ale tu radost jsme jim udělali. Je fakt, že jsme byli jediní běloši široko daleko.

Bohužel v dálce byly mraky, takže jsme viděli slunce zapadat za ně, nikoliv za obzor, takže doufám že se zítra podaří lépe! Po návratu na ubytování jsme se opláchli, relaxovali, dívali se na seriál, volali do ČR, zkoumali fotky a mě ještě čekalo napsání článku.

Zítra hodlám celý den strávit na pláži a opalovat se. Slyšela jsem, že v ČR letos léto nebylo, takže kdyby byl někdo opálenější něž já, asi by to se mnou seklo. 😀 Musím využít poslední možné chvilky! Máme před sebou už jen dva dny a domů se nám fakt nechce (i když se na Vás hrozně moc těšíme)!