26. den – Opičárny v Ubudu

Jo, tak tohle je hodně dlouhý článek, takže si na to vyhraďte dostatek času, koukněte na spoustu fotek a přečtěte si o dni, kdy jsme v dešti bloudili, v jednom kuse se cpali, prodírali se džunglí (přestože jsme stále byli ve městě) a utíkali před divokými opičáky. A nezapomeňte komentovat. 😉

Ráno nás vzbudil déšť neuvěřitelné síly, byly to přímo provazce deště! Vůbec se mi z postele nechtělo a doufala jsem, že Petr řekne, že má hodně práce, ale nestalo se. Objednali jsme si snídani – banánové palačinky, spoustu ovoce a čaj či kávu. Tentokrát ale palačinky překvapily barvou, byly zelené! A velmi dobré, mňam!

Po snídani déšť nepřestával, tak jsme asi hodinu koukali z okna a dívali se na sebe s výzvou v očích – já chtěla zpátky do postele, Petr ven. A tak jsme se oblékli, nasadili pláštěnky (jupí, použily se!) a pelášili směr tržiště, kde jsme chtěli nakoupit nějaké ovoce (už od začátku dovolené jsme chtěli kupovat co nejvíce různých druhů, ale v normálních obchodech se ovoce ani zelenina neprodávají). Bohužel ale na trhu byl pouze jeden stánek s jídlem, zbytek bylo oblečení a suvenýry. Typickým suvenýrem z Bali je dřevěný penis všech barev i velikostí. No a samozřejmě že je to praktické – je to zároveň otvírák na pivo! Takže kdo by měl zájem, napište a domluvíme se! 😉

Ještě před tržištěm jsme se stavili v Ubud Palace, kde žil kdysi ubudský král. Bohužel jsou všude zákazy vstupu, takže jsme viděli jen to prostranství před palácem. Při jeho prohlídce nás zaujala hudba z „budovy“ přes ulici. Jak se nazývá stavba, co má jen střechu a sloupy? Napadá mě jen zděný party stan. 😀 Každopádně tam tančila jedna dívka v tradičním oděvu, později se k ní přidali i jiní (muži i ženy). Nějakou dobu jsme pozorovali cvrkot, pak Petr zahlédl, co se děje kousek od pódia – spoustu starých lidí tu stálo frontu na měření tlaku! Ženy měly na sobě ten samý oděv, co ta slečna, i byly nalíčené, zřejmě ale musely projít lékařskou kontrolou, než je někdo na pódium pustil. 😀

Kamkoliv se hnete, všude vám někdo nabízí taxi. Nejlepší byl ale pán s cedulí, která mi do té doby zakaboněný den rozjasnila. Stálo na ní „Taxi, fair price, I swear, I’m fair„. Musela jsem si ceduli i s pánem vyfotit, a tak jsem před něj nastrčila Petra. Taxikář si toho ale všiml, začal se smát a dal se s námi do řeči. Krom této cedule měl ještě druhou s nápisem „Transport, sexy car, sexy driver, sexy prices„. A k tomu byl ještě sám veselá kopa, dost jsme se zasmáli. Nejvíc ale pobavil, když řekl, že když svítí sluníčko, je ještě vtipnější. 🙂

V průvodci doporučovali jedno zmrzlinářství. Tajně jsem Petra vedla tím směrem, až mu to bylo divné a vytáhl ze mě cíl cesty. Dozvěděl se, že vlastně nevím ani kde to je, ani jak se to jmenuje, jen to, že zhruba tuším směr. Řekla jsem, kde to hledat a pak už jsem se nechala vést. Jaké bylo naše překvapení, když jsme po dlouhé době koukli na mapu a zjistili, že jsme dvakrát tak daleko, než jsme měli být! Tak jsme se zase v tom dešti otočili a šli zpátky. Cestou jsem narazila na pekárnu, kterou průvodce také doporučoval. Objevila jsem tam quiche (velikosti muffinu), tak jsme neodolali a každý si jeden koupil. Mňamka to byla! Kousek od pekařství jsme vlezli do warungu a dali si oběd. Během čekání jsme hledali to zmrzlinářství a zjistili, že je jen kousek od nás. Hned po obědě jsme tam letěli a každý si dal rovnou tři kopečky (Petr měl dragon fruit, tropický sorbet a lime ginger, já měla passion fruit, mango a kokos. Jo a ochutnali jsme i durian, ale bylo to pěkné hnusný. Naštěstí to na rozdíl od čerstvého nesmrdělo.). Fakt to bylo moc dobré, průvodce nekecal. 🙂

Během oběda přestalo pršet, tak jsme se rozhodli, že půjdeme rovnou do Monkey Forrest, džungle v centru Ubudu, ve kterém žije cca 600 opic. Cestou jsme se jen stavili na pokoji odložit bundy a hned pelášili dál. Opičáci číhali už před vchodem, lezli po lidech a lidem do batohů. Zaplatili jsme vstupné a pak už vstoupili do skutečné džungle. Hned za branami byl stánek, kde místní prodávali turistům banány pro opice a to pěkně draho! Přesto to lidé nadšeně kupovali, ačkoliv jim je hned opičáci z rukou ukradli. Spoustu lidem se vyškrábali na záda a začali jim otevírat batohy, ledvinky a kabelky, potvory už vědí, jak na to. Takže začátek byl dost nepříjemný, pak už to bylo lepší. Prošli jsme celý areál, viděli jsme tři chrámy, všechny zavřené, několik soch, spoustu opic (prý to jsou makakové) – od maličkých až po pěkně vypasené, roztomilé, znuděné, souložící, agresivní, apatické, … – a prošli se podél velmi rozvodněné řeky. Občas jsme museli popoběhnout, aby na nás žádná neskočila, naštěstí jsme ale batoh nechali na pokoji, takže jsme pro ně nebyli nijak zajímaví.

Co do řady nepatří?

Tahle opice sedí úplně stejně jako Jack…

Opice nemá co dělat, tak myje kameny

Cestou zpět jsme zašli do obchodu (Péťa měl opět radost), pak už šli na pokoj. Po koupeli jsme sedli na postel, relaxovali a vymýšleli co další den. Nakonec jsme se rozhodli využít programu jedné cestovky, která spolupracuje s naším ubytováním. Zašli jsme to domluvit s majitelkou a pak si s ni ještě chvíli povídali. Mluvila o ceremoniích, které tu mají každou chvíli. Paní vyprávěla, že tu mají ceremonie za spoustu věcí – v sobotu to budou stromy, jindy za různá zvířata včetně opic, kterým jako dar nesou 1000 vajec, nás ale nejvíce pobavila ceremonie za kokos. 😀 Také jsme si objednali jídlo, mně se zastesklo po nasi goreng (smažené rýži), Petr chtěl něco menšího, tak si objednal smažený banán. Nakonec to ale byla tak velká porce, že měl co dělat, aby ji do sebe dostal. 🙂

Večer jsme pak dávali dohromady fotky, Petr vymýšlel, co s posledními dny naší dovolené, já sepisovala článek. No a za 5 dní touto dobou už budeme doma! 🙁 🙂 Ani nevím, jestli je to dobře, na jednu stranu se na vás moc těším, na stranu druhou je tu prostě krásně!!!