20. den – Rychle do Amedu!

Poprvé mě ráno vzbudili místní, kteří nejspíš pochodovali kolem, bubnovali, cinkali na rolničky a hlasitě zpívali. Na podruhé mi lezlo něco po noze – obří šváb!!! Takhle rychle jsem z postele snad nikdy nevyletěla. Tímto strašně moc děkuji za předčasný dárek k narozeninám (vložky do spacáku), díky kterému to lochtalo přes látku. Tisíckrát díky!!!

Pak jsme se rychle sbalili (ještě předtím jsme vyndali všechny věci z batohů, prohledali kapsy a vyklepali mravence), nasnídali se a šli hledat dopravu do Amedu. Nečekali jsme ale takovej problém! Ačkoliv všude byla cena 300 000 rupií a my doufali, že to ukecáme na míň, všude nám řekli 400 000. Odůvodnili to tím, že mají slavnosti a ty se musí objet po jiné silnici, takže by cesta trvala o hodinu dýl. No a my řekli ne, 400k je prostě moc, 350k taky. Nakonec se nám to podařilo! Usmlouvali jsme cenu na ceníku!!! 😀 Slíbil nám to jeden chlap, jehož žena nám předtím řekla, že nás tam odvezou za tu cenu večer. Takže jsme si sedli na lavičku, pobavili jsme se nápisem #clean na zdi wc, zaplatili a čekali. V jednom autě nakonec přijeli dva chlápci a oba s námi i odjeli (jeden řídil, druhý uměl anglicky).

Upozornili nás, že cesta může trvat déle kvůli pohřbu. Ok, říkáme a jedem. Asi tak kilometr, pak už jsme stáli. Nevadí, vytáhli jsme průvodce a začetli se. Po chvíli vedle nás zastavilo protijedoucí auto, řidiči si něco řekli, načež jsme se v koloně otočili, kus se vrátili a zabočili na úzkou silnici. To, co následovalo pak, to byla prostě a jednoduše poznávací cesta skrz džungli. Každou chvíli jsme stáli (jo, všichni jeli tudy), jednou jsme byli vytlačení protijedoucími vozidly, které se taky snažily vyhnout koloně, takže jsme couvali po úzké cestičce do kopce, v jednu chvíli, kdy jsme stáli asi 10 minut to na nás začali pánové zkoušet – když připlatíme, vezmou to po lepší cestě. V klidu jsem odpověděla, že nikam nespěcháme, že si klidně počkáme, času máme dost. Tím jsme je trošku naštvali, doufali, že z nás něco vydolují. Nestalo se! Ten, co uměl anglicky se nás zeptal docela škodolibě, jestli se nudíme. S úsměvem jsme odpověděli, že ne, načež téměř zařval SHIT! Asi se nudil… Po nějaké době skončila asfaltka a cesta byla hliněná a kamenitá. Po ní jsme museli vyjet do prudkého kopce a pak z něj zase sjet. Obávám se, že si řidič poškodil podvozek, protože ty rány, co to vydávalo, to bylo příšerný. Ten, co uměl anglicky, se na nás v jednu chvíli otočil a řekl, že ten druhej je mizernej řidič a že kdyby měl zbraň, na místě by ho zastřelil. Nervózně jsme se tomu zasmáli a chytli se za ruku. 😀 Pak jsme se konečně dostali zpět na asfaltku, museli se otočit a kus vrátit, no a konečně jsme se dostali zpět na silnici, odkud jsme předtím sjeli. Bilance je taková, že jsme těch 7 km, co jsme vyjeli a něž se vrátili na tu samou cestu, ujeli za 90 minut. Objeli jsme úsek dlouhý cca 200 metrů. 😀 Každopádně jsme stáli na křižovatce na tu hlavní cestu, když jsme byli zastavení davem – ženy tu chodily v kruhu, v rukou držely košík s fotografiemi mrtvých, některé měly na hlavě „oltáře“ s dary (viděli jsme i láhev piva) a tak. Kousek od nás stál pán, který jim podával vodu na pití. No a pak jsme konečně jeli! Sice jsme se museli ještě jednou cestou vracet, když tam byla silnice uzavřena, ale už jsme nikde nezastavili. Ani na červených semaforech.

Detail bloudění džunglí:

Těsně před tím, než nás pánové vysadili v Amedu, začal jeden z nich pokřikovat na turistky, jestli mají zájem o gigola. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála! Pak jsme popadli batohy a šli směrem k ubytování. Cestou jsme zkusili zeptat se i jinde, jestli nemají volno, v jednom zařízení jsme si i prohlédli pokoje, ale šli jsme dál, kdyby bylo cestou ještě něco jiného. Zašli jsme už dost vyčerpání na oběd (cesta trvala necelé 4 hodiny a bylo dost vedro – znáte to, takový to když je pětatřicet ve stínu) a vrátili se k ubytování, které jsme si prohlédli. Mělo to háček takový, že první noc budeme jinde, než ty další tři, ale to nám fakt nevadilo. Na pokoji jsme se konečně po tolika dnech vysprchovali v prudce tekoucí vodě. Prý tekla i teplá, ale já byla i za tu studenou tak vděčná, že jsem na nic jiného nemyslela.

Odpoledne jsme si lehli na lehátka u pláže, Petr pracoval, já si četla; tady jsme vydrželi do tmy (do sedmi), pak se přesunuli na jídlo – během cesty, kdy jsme hledali ubytování, mi Petřík slíbil koktejl – já si k tomu dala piñacoladu, Petřík „Wali’s word“. Potom jsme dlouho hledali obchod, večer si pak pustili film, dali si u toho pivko a relaxovali. Těsně před spaním jsme zašli na pláž a kochali se světýlky lodiček.

Je tu nádherně!!!