19. den – Jsme na dně

Dneska to bude zase dlouhé povídání, takže si uvařte kafe či čaj (někteří možná radši ne, víme o kom je řeč), hoďte nohy nahoru, páčto začíná víkend a můžete si to dovolit a pusťte se do čtení!!!

Ráno opět v šest třicet budíček, v 7:15 snídaně. A od osmi potápění!!! <3 <3 <3

Jani, z důvodu ochrany tvého majetku odlož vše křehké a kapalné. 😉

Začali jsme instruktáží na suchu o tom, jak se pod vodou chovat, co jaká gesta znamenají, co dělat když se něco pokazí a podobně. Završili jsme to desetiotázkovým testem s odpověďmi True/False, takže brnkačka. Pak se už jen podepsat a napsat datum… 😀 Já prostě nechápu, jak můžu bejt tak mimo!!! 😀 Při vyplňování data jsem napsala 5.8. a zamyslela se – za deset dní mám narozeniny!!! No a napsala jsem tam rok narození… 😀 😀 😀 Načež jsem dostala takovej záchvat smíchu, že jsem málem spadla ze židle… 😀

Poté nás navlékli do neoprenu a nahnali do bazénu, kde nás instruoval místní pán (jo, jméno jsme zapomněli) s nejchlupatějšíma ušima, co jsme kdy viděli (chlupy trčely tak 3 cm z uší kolmo do prostoru ven). Jsem dost udivena, že se tu bez problémů domluvím anglicky, i tu instruktáž jsem zvládla! Naprosto skvělý pocit… Každopádně vrátím se do bazénu. Nejprve nás navlékli do vesty s dýchací bombou a učili jsme se dýchat skrz regulátor, zatím pořád vestoje. Hrozně vtipný bylo, že nám instruktor zapomněl otevřít kyslík!!! 😀 Takže nevím, jak se cítil Petr, ale moje první setkání s dýcháním pod vodou je to, že jsem asi neschopná, když se ani nadechnout neumím!!! 🙂 Pak jsme to zkusili s brýlemi, učili se co dělat, když nám do nich pod vodou nateče voda (stačí brýle přitisknout na čele a vydechnout prudce nosem), no a pak už jsme si zkusili stoupnout pouze na kolena tak, abychom nevyplavali nahoru. To nám teda vůbec nešlo, takže jsme nakonec obdrželi závaží navíc. No a když už jsme si tohle všechno zkusili, posunuli jsme se v bazénu do cca 5metrové hloubky. Zkusili jsme si i chytit se za nos a „vydechnout“ jím tak, abychom uvolnili tlak v uších. No a když už jske to všechno ovládali, nasedli jsme na loď a odplulili do nedaleké zátoky.

Ve člunu jsme se znovu do všeho navlékli a tím hustým pohybem, co jsem vždycky chtěla zkusit, jsme přepadli pozadu z lodi do vody. A pak vzhůru ke dnu! 🙂 Pořád jsem měla problém, že jsem šla neustále nahoru, prostě se mi nedařilo upustit vzduch, takže mi musel instruktor ze začátku pomáhat. Stejně tak to měl i Petřík, kterému nakonec musel nacpat do vesty kámen ze dna, aby nevyplaval. Celý první ponor nás instruktor držel za ruku, občas ukázal, kam se podívat. Úplně skvělý!!! Byli jsme na jedné lodi dvě skupiny, ta druhá byla pokročilejší, proto byli ve vodě o něco málo dýl, takže jsme využili volný čas šnorchlováním (bez šnorchlu, zato s brýlemi a ploutvemi).

Po prvním ponoru se jelo zpátky na základnu, kde jsme se občerstvili čajem a ovocem, pak jsme opět nasedli na člun a jeli na jiné místo, Blue Lagoon. To už bylo lepší, plavali jsme sami. Po připlutí jsme dostali oběd, načež jsme si dali pivo a objednali bramboráky („Traditional Czechoslovakian potato pancake“), o kterých sním už týden…

A teď trošku statistiky. Během prvního ponoru jsme se dostali do hloubky 7 metrů, ponor trval 30 minut čistého času, než jsme dopluli na místo, oblékli se do postroje, vlezli do vody, po ponoru než jsme nalezli do lodi a tak, to trvalo přes hodinu. Během druhého ponoru jsme byli v hloubce 9 metrů, čistý čas 35 minut. Viděli jsme strašně moc ryb, korálů, hvězdice, ježky, jednoho korýše a několik murén. A našli jsme Nema! Fakt žije v sasance! 😀 Jo a zahlédla jsem i Dori, takže ta už taky není ztracená. 🙂

Celý to má ale jednu obrovskou vadu na kráse – neexistuje z toho žádná fotka. 🙁 Telefon jsme nechali v batohu, který jsme odevzdali hned po instruktáži na suchu a ani oni bohužel nefotili, což si myslím, že by i za malý poplatek stálo za to… Děsná škoda. :'(

Na WC měli výborný plakát. Byl tam soupis věcí, které se nemají házet do mísy a splachovat. Jako poslední tam byly napsány „naděje a sny“. 🙂 A úplně na konci malým písmem ať se usmíváme, že je místnost nahrávána. 🙂

Odpoledne jsme úplně bezvládní leželi na pokoji a dohadovali se, jestli si tu opět neprodloužit pobyt o den a nezkusit další potápění, ale rozhodli jsme se, že se posuneme do Amedu, který nám doporučila jedna Slovenka.

Ještě jsem si vzpomněla na vtipnou situaci – sice vím, že resort vlastní Češi, ale tak moc jsem si navykla mluvit anglicky (a nebát se na Petra mluvit česky s tím, že mi nikdo nerozumí), že jsem vtipkovala s jedním instruktorem o tom, že nám nechce vrátit batoh, který jsme u něj před ponory nechali, v angličtině, až málem jsem Petrovi řekla – to si dělá pr**l, což mohla bejt fakt vtipná situace. 🙂 Samozřejmě že mluvil česky. No a když se nás pak druhý instruktor zeptal, odkud přesně jsme, dlouho jsem na něj nechápavě koukala, než mi došlo, že mluvil česky. Normálně jsem se podívala na Petra a v duchu si říkala – hmmm, takže ta moje angličtina je fakt blbá – ale není! 🙂

Dlouho jsme řešili ubytování v Amedu, nakonec něco máme, doufám, že tam bude čisto a poteče voda. Zjišťuji, že postupně ubírám na požadavcích. Na začátku jsem chtěla pokoj s krásným výhledem, čistý, se sprchou, teplou vodou, snídani, klimatizaci, čisté povlečení, ručník, základní hygienické potřeby,… Asi nemá smysl pokračovat. Teď mi stačí aspoň trošku čistá postel a tekoucí voda. A ani tu moc nemáme! 😀 A víte co? Jsme šťastní 😉

Večer jsme šli do restaurace těch Čechů, dali si mexické jídlo a zapili to indonéským pivem. Na pokoji pak Petr zjistil, že Google udělal minihry ohledně olympiády, takže mi na rovinu řekl, ať neruším, že on program má a ať to hraju taky. Takže budu poslušná a jdu na to! 🙂

Tika bylo to jméno!!! Věděla jsem, že mi to asociuje jídlo! 😀

Památka z OK DIVERS BALI