13. den – Mpmhhmm („Bacha rejnok!“)

Tak dneska to bylo úplně boží! Vstávali jsme v šest ráno, protože jsme měli naplánovaný výlet. Vyrazili jsme někam na snídani, ale všude bylo ještě zavřeno, a tak jsme vzali za vděk sušenkami z obchodu. Dodnes jsme si nezvykli, že se tady zouvá před vstupem do krámu, což je náš velký spor – zouvat (Katka team), nebo nezouvat (Petr team)?

V osm jsme už byli nastoupení a přichystaní na dobrodružství. Jede se šnorchlovat!!! 🙂 Byli jsme skupinka asi 15 osob plus dva místní. Odpluli jsme až ke třetímu (nejvzdálenějšímu) ostrovu Nusa Penida, cestou jsme každý vyfasoval ploutve a brýle se šnorchlem. Měla jsem z toho docela vítr, a tak jsem pro jistotu požádala i o vestu.

No a pak nás vysadili u skalnaté zátoky. V první chvíli děsná panika – velké vlny a já samotinká! Ale řekla jsem si Ne! Dám to! Zhluboka jsem se nadechla a ponořila hlavu. Pode mnou krásné skalnaté dno a spoustu ryb. Průvodci jsme řekli hned na začátku, že jsme nikdy nešnorchlovali, ale naštěstí jsme nebyli jediní. Proto s námi že začátku šnorchloval taky. V jednu chvíli ke mně připlaval, chytil mě za ruku a odtáhl mě kousek dál. A tam byl! Rejnok!!!! To bylo tak ohromující! Plaval tak strašně blízko… Byli jsme tam asi hodinu, nejvíc jsem najednou viděla rejnoky dva, Petr čtyři, všichni měli něco kolem tří metrů. A někdy to bylo dost strašidelný. To si tak v klídku šnorchlujete, když tu vás z ničeho nic podplave rejnok! Kdyby aspoň zatroubil nebo něco. 😀 No a jindy jsem si v duchu přeříkávala – bože prosím ať ten rejnok zahne. To když se k vám přibližuje a ne a ne uhnout. Samo o sobě by to nebylo tak hrozný, kdyby u toho neměli pořád tu velkou otevřenou hubu! 😀 Pak jsem zjistila, ze to samý si říkal i Petřík. 🙂 Prostě bomba zážitek!

Naší druhou zastávkou měl být Fryšták Bay (to jsem tu musela nechat, automatické opravy občas fakt pobaví, mělo to byl Crystal Bay 😀 ), ale bylo tu moc jiných lodí, tak jsme pluli do zátoky poblíž. Tam byly k vidění korály a velké množství ryb. Dokonce jsme viděli i nějakého mořského hada (úhoře?). Tady jsme se tak dlouho nezdrželi, pluli jsme zpět k Nusa Lembongan, kde byla na severní straně ostrova třetí a poslední zastávka.

Již cestou nás průvodce upozorňoval, že je tam velmi silný proud, takže nás na jednom místě vylodí a dál si nás pak vyzvednou. Pod námi byly opět korály. Představte si, že na sebe naházíte velkou hromadu paroží – takhle vypadalo to dno. Mezi tím plavaly ryby všech možných tvarů, velikostí i barev. Dno se postupně měnilo, korály nabývaly kulatějších tvarů a začala být větší hloubka. Pak si nás vyzvedli, jeli jsme do Mushroom Beach vylodit některé cestující a pak zpět na začátek.

Strašně mě mrzí, že nemáme nějaký mini foťák do vody, protože to, co jsme tam za ty 4 hodiny viděli, to bylo fakt nezapomenutelné, dechberoucí a jednoduše skvělé!

V některém z předchozích příspěvků jsem psala o tom, jak je tu vedle sebe pozlátko i chudoba. Přikládám dvě fotky. První pozlátková, focená z předního balkonu – pohled na pláž, slunce, lodičky (sice tu překáží ta budka, ale whatever). Druhá, focená že zadního balkonu. Takhle to tu je se vším – popojdi o ulici vedle a je to jiná Indonésie. Platí to i pro Bali, tam se ale musí o dvě ulice dál.

Po připlutí jsme se rychle převlékli a pelášili na oběd. Z toho máme také zážitek. To si tam tak v klidu sedíme, nikde nikdo, jídlo objednané, pití nám měli každou chvíli přinést, když tu kde se vzali tu se vzali Číňani. Hodně Číňanů. Nezasedli ani všechna místa a prostě si sedli k i nám, dali na stůl batoh, klobouky a začali nás okupovat. No čuměli jsme jak blázni a oni na nás ještě víc – co nám jako vadí? Naštěstí jim připlula loď dřív, než nám přinesli jídlo, to bych už asi fakt řvala. Přemýšleli jsme, co by jim tak mohlo vadit, abychom je s minimem námahy dostali ideálně z celého baru, tak jsme aspoň udělali fotku, na který se sice tvářím jak idiot, ale někoho snad trklo, že jejich přítomnost není úplně žádána (bohužel ale zůstali). Když odcházeli, neodpustila jsem si hlasité Yes! a vítězné gesto rukou. :))

Po obědě jsme na chvíli oba vytuhli, takže jsme po probuzení zašli na kafe, Petr s banánovou palačinkou, já s pohárem zmrzliny a ovoce. Tady jsme zůstali až do úplného tmy (rozuměj do sedmi). Tma byla pořádná i proto, že v jednu chvíli asi na dvacet minut vypadl proud, takže široko daleko svítila jen svíčka na našem a vedlejším stole. No a večer nás překvapili ohňostrojem, který je asi třetí za dobu, co tu jsme.

Best Day on Lembongan!