11. den – Lembongan křížem-krážem

Dneska jsme se rozhodli konečně něco pořádného udělat! Takže jsme poprvé od příletu nazuli pevné boty a vyrazili prozkoumat ostrov co to dá. Největší problém byl, že neexistují pořádné mapy ostrova. Podle mapy jsme měli kousek od ubytování jít rovně s tím, že je tam silnice. My viděli les. Nechápeme, jakým způsobem kdo určil, co je v mapách silnice a co není.

Vydali jsme se zkoumat ostrov proti směru hodinových ručiček. Jako první jsme se vydali na Sunset Point. Tam jsme nedošli, neboť cesta náhle skončila. Domy tam ale byly. Pak jsme došli na Sandy Bay Beach, na kterou jsme museli sešplhat po strmých schodech (na které jsme se také dostávali šplháním), které vedly k domku poblíž. Na pláži bylo kamení a koupat se tam nedalo. Odtud to bylo co by kamenem dohodil k Devil’s Tears, ďáblově trhlině, části ostrova, kde se vlny tříštily o skály a kde bylo fakt nebezpečný přibližovat se k okraji. Kousek od Devil’s Tears leží Dream Beach – pláž s bílým pískem, obřími vlnami a žádnou lodí. Petřík neodolal, hodil na sebe plavky a zaplaval si.

Když měl Petr vody dost, putovali jsme dál. Tady už to začalo být dobrodružnější. Nejprve jsme narazili na malou vesničku, ale sotva jsme ji opustili, smrskla se cesta na pěšinku, bylo tu pár příbytků, ve kterých žili lidé, ale fakt to vypadalo děsně chudě. Takhle jsme došli až na kamenitou pláž v té části ostrova, kde voda je mělká, a tak se tu pětují řasy v malých polích. Bylo tu spoustu maličkých loděk, jedna potopená jen podtrhovala smutný i dechberoucí dojem z onoho místa.

Celkem očekávaně pláž brzy skončila a jediný východ byl po schodech do restaurace. Obsluha se sakra divila, kde se tam berem. 🙂 Objednali jsme si každý jeden džus a pozorovali okolí. A pak si Petr vzpomněl – tady to znám z fotek! Našli jsme místo, odkud Janča s Ondrou posílali fotku, jak si lebedí. Fakt super náhoda! 🙂

Poté jsme se vydali po silnici vedoucí po pobřeží až k Yellow Bridge – mostu vedoucímu na Nusa Ceningan. Neodolali jsme a most přešli. Samotná cesta byla dost dobrodružná, na most se vedle sebe vešly hodně stěží dvě motorky, ale těch lidí, co tu na nich projelo za tu dobu než jsme přešli, to bylo fakt neuvěřitelný. Jedna motorka za druhou! A chodců taky dost, hlavně těch se slunečníkama a selfie tyčema. Most se houpal, vydával zvuky a bezpečně nevypadal. Došli jsme na vedlejší ostrov, kde jsme se jednou nadechli a bledí odtud rychle utíkali, jak moc to tam smrdělo. Hned za mostem cosi stavěli. Obecně se tu staví všude. Je vidět, že ten, kdo jen trochu dělá do cestovního ruchu, tak si žije líp než zbytek. Domnívám se, že se staví i na místech, které turisty lákat nebudou. Jsou daleko od vody, je v blízkosti bordel či rovnou skládka, nebo leží v místech, kde fakt není vůbec nic široko daleko.

Od mostu dál to byla divočina. Sice jsme šli po silnici, ale jinak to bylo děsně zarostlý, všude spadlý kokosy, slepice (který tu mají hrozně dlouhý nohy), občas pes (je jich tu všude dost, velká část z nich má obojek), prošli jsme několika vesnicemi, kde nám děti nabízely různé cetky a pořvávaly na nás.

Původně jsme měli v plánu jít delší trasu, ale vzhledem k vedru jsme se rozhodli ji zkrátit a zamířit do Jungut Batu, odkud máme zaplacenou loď na Gili. Domluvili jsme se, že si zde pobyt ještě o dva dny prodloužíme, a tak jsme si zařídili lístky na 31. Taky jsme tu vybrali z jediného bankomatu na celém ostrově. Odtud pak rovnou do Mushroom Beach do našeho ubytování. Po příchodu na pokoj jsme rovnou i v oblečení šli do sprchy a tím jsme si i vyprali. 🙂

Večer jsme šli do restaurace na pláži. Povedený den! 🙂