Ráno jsme si lehce přivstali (dokonce tak, že jsme na snídani potkali ostatní Čechy – divný). Pořádně jsme si naposledy nacpali pupek a pak se vydali do pokoje balit. Na balení bylo naprosto jasné, kdo balil před cestou a kdo teď. Zatímco předtím jsme ten kufr celkem bez větších problémů zavřeli, nyní to za žádnou cenu nešlo! Před týdnem jsem tam JÁ všechno úhledně sbalila, využila všech škvír, kdežto teď PEŤA fakt marně bojoval. Nakonec jsem mu s tím pomohla, takže se to dalo zavřít. 🙂 (Protože jsem půlku věcí přendal do batohu!)
Odjezd autobusu byl stanoven na 10:45, takže už někdy po čtvrt jsme se sebrali, naposledy se podívali z balkonu na chodbě na moře a vyrazili dolů. Zastavili jsme se na baru pro vodu a opět jsem trochu trpěla, když jsem slyšela čecháčky objednávat vodu (jednak ta výslovnost, ale což o to, to je to nejmenší, aspoň trochu se snažil, ale to, že když mu barman nerozuměl, tak na něj spustil česky – auuuuuuuuuuuu).
Dole u východu jsme rozpačitě hleděli na zavazadla jiných cestujících. Co v nich proboha všichni vezou? 😀 Každej měl narvanej kufr, ale dvakrát takovej, co my měli s Péťou dohromady! Jestli si tolik nakradli šamponů a krémů? 😀 Fakt je mi to záhadný… Taky bylo divný, že se všichni z naší skupiny, co jsme už odjížděli, navzájem znali, jen nás neznal nikdo! 😀 Znali se jménem, věděli, kdo odkud je, co dělá, … Jen my nic, což mě ale fakt děsně potěšilo. 😀 Taky to vyvolává otázku, jak jsme v jejich očích museli vypadat, když jsme se s nima celej tejden neviděli…
Konečně dorazil autobus a s ním i náš delegát, Nadir. Zatímco jsme se přesouvali k autobusu, on nás přepočítával. Když přišla řada na nás, zarazil se a takovým lehce útočným hlasem se zeptal: „Jak to, že nejste opálení?“ Já jen – protože jsme se potápěli. To prý je v pořádku. 😀 Autobus už byl celkem plný, byli jsme poslední hotel, kde se zastavovali. Když nás všechny přepočítal, zjistil, že mu dva lidé chybí. Zkusil jít zpět k recepci, ale nikdo tam nebyl. Tak jsme odjeli na letiště. Asi po pěti minutách jízdy měl Nadir telefon – volali mu opozdilci, co mají teď dělat. 😀 Tak že prej pro ně přijede ten autobus, až nás vysadí, ale teda nechtěla bych…
Na letišti jsme se museli prokázat pasem a poukazem, že letíme pryč, jinak by nás na letiště nepustili. Policajt koukl do pasu a pak se mě zeptal, kam letím a já automaticky že Prague. Když vytřeštil oči a zeptal se „Prague?“, rychle jsem řekla Praha. Evidentně je fakt překvapuje, že někdo mluví anglicky. No a pak to začalo. 😀 Měli jsme s Petrem jeden poukaz, takže se začal vyptávat, jestli jsme manželé. Na to jsem odpověděla, že ještě ne. Po chvilce zpovídání jsem přiznala, že jsme zasnoubení, načež se policajt naklonil k Petrovi, ukázal na mě, pak palec nahoru a pronesl dlouhé „Gooooooooooooooooooooooooood“. 😀 A tak super, schválil mě i Egypťan, takže se vdávat můžu. 😀 Strašně dlouho jsme se tomu pak smáli, bylo to fakt povedený. 😀
No a pak začalo období front. Nejprve skener, kde projeli všechna zavazadla a mě pak celnice pořádně vošáhla. Další fronta na letenky, která teda fakt vůbec nepostupovala, hlavně byli dvě řady letenek do Prahy a dvě řady letenek do Hamburku. Jenže, jedna ta fronta na letenky měla nad sebou tabuli, kde bylo, že je to fronta do Prahy, takže se tam asi po 20 minutách čekání nahrnulo spoustu Čechů, kteří se pak fakt hodně naštvaně vraceli zpátky do svých front. Být mezi nima, jsem hodně sprostá. Naštěstí jsme byli v podstatě první z autobusů, co na letiště dorazil, takže jsme byli ve frontě v popředí. Ani to ale nebránilo tomu ve frontě čekat hodinu. Před námi stáli čtyři mladí kluci z našeho hotelu a ve vedlejší frontě pár ve věku našich rodičů, taktéž z našeho hotelu. A navzájem se hecovali, kdo bude dřív odbaven. Chvíli předtím mě ten pár vytočil, protože se ten pán otočil na jednoho toho kluka a povídá mu: „Hele, doktorskej, pojď k nám a přelož nám, co žvatlá.“ Tvl, tohle fakt nechápu, to chování, když sakra cestuju, tak ze sebe nedělám pána světa, když neumím řeč, kurník ne? Fakt mě to vytočilo a vytočilo mě to i teď, několik dní po tomto incidentu, kdy dávám dohromady článek. Grrrrrrrrrrrrrrrr!!!! (Dovolenková Kačenka rychle vyprchává…)
Takže letenky máme, vyfasovali jsme stejný lístek co při příletu, takže znovu píšeme to, co máme v pasu, takže jméno, příjmení, číslo pasu a kam letíme (tohle teda v pasu není, ale na letence, kterou nám vydali, jo) no a pak hurá do fronty na kontrolu pasu. Zde velmi nepříjemný pán, kterému zřejmě vadilo i to, že jsem ho pozdravila. Do pasu nám dal razítko s datem, jakože opouštíme Egypt, další fronta, kde zase někdo jiný kontroluje, že to razítko tam skutečně je, pak fronta na rentgen na kontrolu příručních zavazadel, zase vošáh no a pak konečně letiště! Fakt hnusný, Petr pronesl, že na to, že je to mezinárodní letiště, tak je to fakt ubohý, když mají obchody zavřeno, tak je prostě místo zavřených dveří pověšená deka. Na záchodech nebyly kliky a ani je nešlo zamknout, takže se mohlo stát, že by někdo kabinku otevřel a viděl, co tam dělám – super, fakt že jo!
Jelikož už bylo docela dost hodin a my měli hlad, zašli jsme si na cheeseburger a kolu (načež přišel ten pán s doktorským a hned kolik to stojí a jaký to je – grrrrrr) no a pak už jen čekali na letadlo. Jako jedni z mála jsme si hned při čekání na letenky všimli, že odlet je o 40 minut posunut, takže nás nic nestresovalo, ale lidi, když se blížil čas původního odletu, úplně zmagořili a vytvořili frontu na nastupování. Jaké bylo jejich překvapení (a rozčilení), když si konečně všimli, že odlet je posunut, ha! Tak si naštvaně sedli a zase čekali. Nás to naštěstí nestresovalo, v klidu jsme si počkali a až když někdo přišel a autobus přijel, jsme si šli vystát další frontu. Nacpali nás do autobusu a popojeli jsme fakt tak dvacet metrů a zase jsme z něj vystupovali (byli jsme u letadla). 😀 No a pak už jen najít sedadla, vyslechnout si žádost nějaké paní, jestli nám nebude vadit, když bude v uličce (kde měla podle letenek stejně sedět), počkat až nastoupí všichni, vyslechnout si bezpečnostní pokyny a dalších deset minut popojíždět po ranveji.
Vidíte ten autobus vlevo? Tak odtamtud jsme popojeli. 😀
Cestou nás zaujalo několik jevů, první ten, že co jsme vystoupali, dostali jsme se na rozhraní mezi „čistým vzduchem“ a písečného oblaku, který pokrývá celej Egypt. Druhý jev byly vrásky Země, nejspíše po dávných řekách či řekách vznikajících během období dešťů. Byla to fakt hrozně široká koryta! Ale teda voda nikde. No a pak spoustu řeckých ostrovů, malých, hornatých, krásných. 🙂 Během letu ještě nad Egyptem (aspoň myslím) byly hlášeny turbulence, ale nic vážného to nebylo. Pak jsme dostali oběd a nápoje.
Vrásky Země 🙂
Se zpožděním téměř 90 minut jsme byli v Praze, dlouho čekali na kufry a mně se povedlo zařídit si tatínka jakožto odvoz, protože bychom se na naší vesnici dostali až za další 3 hodiny, což když je to autem 30 minut, mi přišlo zbytečný. A tatínek ochotně přijel a vyzvedl na Veleslavíně, super, díky moc! :-* 🙂 Zavezl nás k nim na večeři – maminka stihla udělat řízky, díky moc! Domů jsme se dostali až v 11, ale večer to byl moc fajn. 🙂
Koukám, že většina toho článku je fakt útočná a hrozně jsem se u toho rozčilovala. Myslím, že s CK už jen tak nevyrazíme, to by muselo bejt fakt něco! Ale dovolená super, potápění nejlepší! <3 No a slíbila jsem pár fotek tak tady je máte: 😉
Společná
Petřík chytající rybku
Korály, hejno a potápěčka 🙂
No a jsem zvědavá, kam vyrazíme za rok. 🙂