7. den – Flákáme se a vůbec nám to nevadí

Dnešní dopoledne jsme fakt prospali, já se teda probudila ve čtvrt na osm, ale řekla jsem si, že v tuhle dobu o prázdninách už vstávat nebudu, takže jsem nerušeně spala do devíti. Pak už Peťa odhrnul závěs, aby se nám dostalo světlo do pokoje a mě to donutilo otevřít oko. Prej to tak dělá každej den, jinak bych údajně nevstala. No a já se každej den lekám, že nám někdo vlezl do pokoje, když je závěs odhrnutej. 😀

V klídku jsme si došli na snídani, pak opět flákárna na pokoji. Během snídaně nám stihl Ali uklidit pokoj, takže zase další zvířátko a řekla bych, že tohle je nejvíce povedené – lachtan! <3

Lachtan

No a tentokrát faraon zaměřil svou pomstu na Peťu, takže si šel lehnout. Ve dvě jsem ho šla vzbudit s tím, že mám hlad a že prostě jdeme na oběd, tak jsme tam došli až ve dvě (je to vtipný, máme all-inclusive, ale bylo to teprve podruhé – a naposled – co jsme tu byli na oběd).  Špagety mě potěšily, k tomu kopa salátku, mangovej džus, parádička. 😉 Po obědě jsme si dali chvilku pauzu no a pak jsem Peťu donutila vzít si plavky a jít ještě naposledy k vodě. V moři jsme se čvachtali děsně dlouho, dělali blbostí jak malí, relaxovali a vymýšleli kraviny. Chvíli jsme si odpočinuli na lehátku, během toho jsem měla zase myšlenky všeho druhu, tentokrát o délce dne na rovníku a měla jsem dobrej překec – nějak jsem spojila slova odůvodnit a odvodit, až mi z toho vzniklo, že si to nedokážu odvodnit. 😀 Což v době, kdy na nás faraon myslí každý dvě hodiny, je fakt výborný. 😀

Kolem pátý jsme se zvedli a šli na pokoj. Tlak vody zase nic moc, ale lepší než včera. Vystřídali jsme se v koupelně, oblékli se jako slušní lidé a kolem půl osmé zamířili na večeři, poslední zdejší. 🙂 Zatoužila jsem po kole, ale nedařilo se mi odchytit obsluhu, tak jsem si k baru došla sama. Anglicky jsem je poprosila o dvě koly, barmani dělali vtípky, jeden začal natáčet vodu a tak, bavili jsme se, vše v aj, až se pak zeptali odkud jsem, jestli z Anglie (což mě fakt hodně potěšilo, že si to vůbec mohli s tou mou čengliš myslet) a když jsem řekla, že z ČR, tak oba na mě naráz: „Ahoooooooj“, což mě dost rozesmálo, protože pokaždý řeknou ahoj, když řekneme, odkud jsme. Tak jsem jim to řekla, že je to dost vtipný a oni, že je to jediný co česky uměj. 😀 Ale evidentně si taky uvědomujou, že to může být úsměvné. Když jsem se s kolama vrátila ke stolu, čekala mě od Peti zpověď: „Slyšel jsem tvůj smích, co jsem si tam povídali?“ Když jsem mu to celé odvyprávěla, děsně se divil, že jsem to zvládla za tak krátkou dobu. No jo, otrkávám se. 😉

Po večeři kupodivu opět relax, já se dala do psaní článků, trvá mi to děsně dlouho, než si na všechno vzpomenu. No a zítra teda už odjezd, vůbec se mi nechce, nejradši bych si ještě zařídila ponory a na okolní svět koukala skrz minimálně deset metrů. 🙂

Zdravíme 🙂