6. den – Potápění, den čtvrtý

Ráno kupodivu opět budíček před půl sedmou a kupodivu opět se mi z postele vůbec nechtělo. Rovnou i přiznávám, že se na mě opravdu kvalitně pomstil faraon, takže jsem si nebyla jista, jestli ponory vůbec zvládnu. K snídani jsem měla jen suchou bulku s trochou zeleniny a v duchu se modlila, aby mi to dalo dostatečné množství síly. V tu dobu bylo ještě Peťovi dobře. 🙂

Přesunuli jsme se k potapečskému centru, kde jsme si jen do bedýnky dali obleky, které se přes noc sušily. Pak cesta na loď na marinu, dlouho se čekalo, než to posádka všechno nalodila, ačkoliv nás bylo méně, než dva dny zpátky. Překvapilo mě, že s námi jely i rodiny s dětmi – zatímco my se potápěli, oni si s mimčem (jakože tak ani ne dvouročním, to druhý bylo lehce starší) plavali a zbytek jen šnorchloval. Pluli jsme dost dlouho, něco málo přes hodinu k místu zvaném Police Station, což byl pustý ostrov, na kterém byla jen jedna budova. Vzhledem k mé indispozici jsem musela několikrát odběhnout, takže když nastal čas jít do vody, opravdu se mi do toho neoprenu soukat nechtělo. Ne a ne a ne! No ale pak jsem si řekla, že vlastně to přesně strašně moc chci, takže jsem zatnula co se dalo a nasoukala se do toho. Jakmile jsem byla hezky všude zmáčknutá, veškerá nevolnost mě přešla. Výstroj jsme si navzájem hezky zkontrolovali a šup dlouhým krokem do vody.

Mapa Police Station (kreslí to vždy až cestou na lodi po paměti!)

Na začátku prvního ponoru jsme se po jednom ponořili do cca 7 metrů s tím, že si zkusíme nouzový kontrolovaný výstup. To mi teda vůbec, ale jakože vůbec nešlo, prostě se mi holt nesmí stát, že mi dojde vzduch, musím si to kontrolovat. Což mi nečiní vůbec problém, takže pohodička. 😎 Jelikož je OWD (Open Water Diver) jen do 18 metrů a my byli nejvíce v 11, hned po pouzových výstupech jsme se vrhli nejníž, co jsme kdy byli, já se dostala do hloubky 17,6 metrů, ou jééé! 🙂 Petřík „jen“ do 17,4 a těžce to nese. 😉 (Měl jsem holt natáhnout ruku o 20 cm hlouběji a bylo by 😛 ) Musím říct, že čím jsme byli hlouběji, tím více v pohodě jsem se cítila. Ani ne fyzicky, jako spíš svobodně, bezstarostně (ačkoliv je mi jasný, že kdybych se v tu chvíli hned vynořila, mohl by to být fakt problém). Poté jsme se podél dna dostali lehce výš a cca ve 14 metrech jsme si jeden po druhém sundavali masku (úplně) a po chvíli zase nandavali. Taky jsme si vyzkoušeli protáhnout si nohy pro případ, kdyby nás chytla křeč. Pak už jsme si jen tak plavali, koukali na dno, korály a ryby, zahlédli jsme murénu, z podkamene jí koukala jen pusa, která je plná zubů a pořád se zavírá a otvírá. Těsně předtím, než jsme se vynořili, se mi stala dost blbá věc, začalo mě dost bolet ucho, neustále jsem koukala na to, kde je Pavla i Petr a nevšimla si, že se pomalu ale jistě dostávám hlouběji, takže jsem po chvíli byla o dva metry níž, než jsem měla být, no a následek se hned ukázal, bylo to fakt hodně nepříjemný, musela jsem to zasignalizovat, naštěstí ale stačí vyplavat výš a bolest ustoupí, jak se opět tlaky vyrovnají. Zažít to ale už fakt nechci, fuj! No ale moje blbost, že… 🙂

Police Station

Hned po ponoru si na mě faraon opět vzpomněl, lehce nepříjemné, ale přesto jsem do vody skočila znovu, tentokrát bez neoprenu, jen s maskou, šnorchlem a ploutvema, protože jedna z dovedností je uplavat 300 metrů. Zatímco si tedy ostatní zaplácávali břuch přílohami všeho druhu, my obplavávali jeden útes, ve kterým bylo nasoukáno fakt velký množství ježků. Dovednost jsme zvládli, oběd taky a pak jsme se přesunuli na jiné místo, opět ke Gotta Abu Ramada, tentokrát na jeho východní část. Takže zase soukání do obleku, šup do vody, tentokrát jen do necelých 12 metrů. Nejprve jsme si ale zkoušeli plavat podle kompasu, jehož používání nás Pavla naučila během přesunu z místa na místo. Každý jsme měli plavat určitou dobu podle směru, který Pavla určila, a pak zase zpátky. No a pak už jen velká užívačka. 🙂 Bylo to místo plné nádherných korálů, ryb všech barev, tvarů i nebezpečnosti (už dva dny zpátky nás Pavla upozorňovala na Triggerfish, celkem zubatou útočící rybku, a na to, že je fakt dobrý se jí vyhnout – jo tak přesně tu jsme potkali, včetně jejího hnízda, takže paráda 😀 no a taky zase muréna, která byla na délku dvakrát taková co já, viděli jsme Dori, i s Nemem doplavali z Bali do Egypta 🙂 ), takže už předem jsme měli dohodnuté, že nás Pavla bude během tohoto ponoru fotit. Na fotky jsme děsně zvědaví, zatím je stále nemáme a podle posledních informací mít ještě pár dní nebudeme, takže koho to zajímá, musí se sem ještě vrátit. 🙂 Nevím ale, co z toho bude, protože jsem občas viděla Pavlu, jak se po tom, co mě vyfotila, uchechtla, takže tak… Uvidíme, jestli sem vůbec něco dáme. 😀 Tenhle ponor jsme si fakt už jen užívali, pluli jsme nad opravdu krásnými korály, postupně se vynořovali, v pěti metrech měli tříminutovou bezpečnostní zastávku, a pak jsme docela dlouho hledali místo na vynoření, protože lidí bylo kolem hodně a neustále skákali do vody, takže jsme se obávali, abychom za chvíli neměli někoho na krku… Ale zvládli jsme i to, takže pak už jen sundání všeho vybavení, uklizení ho do bedny, zápis ponorů do knížky a přesun na původně neplánované třetí místo na ponor – potopený vrak lodi.

Diving Log Book

Ten se nás ale netýkal, sice bychom se potápět mohli, ale protože se s tím nepočítalo, tak pro nás už nebyl vzduch, no a pak tam byla hodně špatná viditelnost, je tam neustále zvířený hodně jemný písek. Tak jsme si aspoň vzali brýle, šnorchl a ploutve, a k vraku se dostali aspoň takhle. A fakt, ten ponor bychom si neužili, už jen kvůli tomu, že bychom dovnitř vraku nemohli (Open Water Diver). Takhle jsme ho obhlédli zeshora, zrovna se v něm nějaký potápěč vyskytoval. Tak jsme sledovali, kudy se ve vraku pohybuje – následovali jsme bubliny. 😀 Což mi připomíná, že v testu, který jsme den předtím dělali, byla otázka co dělat, když se ti pod vodou ztratí parťák a jedna z možností byla, že najdeš jeho bubliny a podle toho ho najdeš celýho – už vidím, jak v té vodě zkoumám, zda je ta bublina jeho, nebo někoho/nečeho jinýho. 😀 Pak už jsme doplavali k lodi, převlékli se do suchýho a užívali si kolu, vánek a hlavně pocitu, že máme certifikát v kapse! Jsme borečci. 😎 Taky jsme se pak bavili s Pavlou, jak se jí v Egyptě žije, jestli byli nějak ovlivněni opatřeními po nedávném útoku, tak že prý vůbec, jen u vstupu do mariny je nově nainstalován bezpečnostní rám, ale že je tak bokem, že tamtudy nikdo nechodí. Stejný rám máme i na hotelu a ačkoliv píská každej, nikdy nikoho nezastavěj na kontrolu. Taky jsem viděla, jak u rámu široko daleko nikdo nebyl a přesto začal pípat. Takže tak. 😀

Poté, co jsme dopluli do mariny, jsme se přesunuli do centra, kde jsme čekali na bedny, abychom mohli opláchnout veškerou výstroj sladkou vodou. Ta moje přijela až ve druhé várce, takže jsme si s Pavlou povídali o všem možným, hlavně i o našech plánech na potápení, jestli zase přijedeme a tak. Tak uvidíme, bylo to moc fajn a hrozně ráda bych v tom pokračovala. 🙂 Už teď Peťu lanařim na Vánoce a jarňáky. 😀

Po návratu na hotel nám už oběma bylo špatně, takže jsme jen tak polehávali, opět jsme měli na posteli zvířátko, ale dlouho jsme nemohli přijít na to, co to je. Mně napadlo, jestli to není grilovaný kuře, které má 4 nohy, ale myslím, že krab je mnohem lepší a hlavně realističtější nápad, co myslíte? 🙂

Že by to byl krab?

V sedm jsme měli zamluvené místo ve zdejší středomořské restauraci. Nevím, v čem je teda lepší, než ta o patro výš, ale zase o tolik víc jsme si nepochutnali. Já měla mix tří mas (kuřecí, hovězí, jehněčí) s hranolkama a pálivých kečupem, Peťa hovězí steak s gratinovaným bramborem. K tomu jsme si dali jejich víno, červený. A bylo fakt zvláštní, bylo sladký, ale i suchý, docela těžký, ale osvěžující (bylo chlazené), prostě takový, aby vyhovovalo každýmu. 😀

No a pak už jsme jen koukali na zatmění měsíce, ale fotky z toho moc dobrý nejsou, přeci jen telefon zázraky nedokáže, ale vy jste to určitě taky viděli. 🙂 Na pokoji jsme už jen padli, já se hned převlékla do spacího, vyčistila si zuby s tím, že jdu do postele a je možný, že usnu brzo.. V devět už jsme o sobě ani jeden nevěděli, tak moc nás to potápení zmohlo. Kdybychom se ale po večerech nemuseli učit, bylo by to dobrý, takhle mě ale hrozně bolela hlava a fakt jsem měla co dělat, abych neusla při čekání na jídlo. 😀

Večer nám ještě přišla emailem přidělená čísla certifikací a elektronické verze průkazů (dokud nám poštou nepřijdou průkazky) a jsme tedy oficialně certifikovaní potápěči :).

Zítra nás tu čeká poslední den, který plánujeme totálně proflákat!!! No a pak cesta domů, takže čaute, jdeme odpočívat! 😉