Vhledem k pozdnímu příletu jsme se rozhodli přispat si do půl deváté. Vzbudilo mě světlo prosvítající kolem závěsu i dveří, až jsem se lekla, že se k nám někdo vloupal a nechal dveře otevřené. A bylo děsný vedro. Došli jsme si na snídani, ochutnali jejich sýry (chutnají jak taveňák) a salámy (takový na jemno rozemletý gothaj), naložili si několik moučníků i spoustu ovoce. Po snídani jsme se šli do pokoje „zchladit“ (v osm ráno už klimatizace moc nezvládá, běžně máme na pokoji ke třiceti stupňům) a zarelaxovat si před plánovaným potápěním.
Ve dvanáct hodin jsme měli sraz s naším delegátem. Jako první se zeptal, zda si někdo pamatuje jeho jméno (já si ho samozřejmě pamatovala, ale zřejmě mě neslyšel, možná proto, že se jinak čte než píše a včera večer jsem přeslechla, jak se to vyslovuje – jmenuje se Nadir). No a odpovědi se teda nedočkal, tak jen poznamenal: „To to teda hezky začíná“ a znovu se představil. My jen mlčky přikývli, zřejmě tušíce, co bude následovat. Na otázku „Jak se Vám líbí v hotelu“ se totiž strhla děsná mela. Spoustu lidí začalo pokřikovat, že tohle teda naprosto akceptovat odmítají, že je pokoj hnusnej, že si zaplatili pěti hvězdičkový hotel a tohle teda tomu ani náhodou neodpovídá, že chtějí vrátit peníze, že chtějí nějakou kompenzaci, že od sebe bydlí daleko, že neviděj na moře, že chtějí jinej pokoj, že chtějí jinej hotel, že chtějí domů, že že že… Musím říct, že na to, jak ti lidi byli rozjetí, to Nadir zvládnul naprosto skvěle. Na všechny otázky s naprostým klidem odpověděl, ale bylo jasný, že prostě nic nikdo nedostane. Téměř všichni chtěli pokoj vyměnit za jinej, jen asi tři páry (a my mezi nimi) jsme drželi tlamy a nevěřícně koukali na ty čecháčky. Samozřejmě, že bychom raději jinej pokoj, s výhledem na moře a sprchou a ne vanou, ale aspoň nás nikdo neruší, máme hezký výhled a spoustu drinků k tomu. 😉
Po palbě dotazů se diskuze poněkud zklidnila, lidem byl přislíben jiný pokoj (fakt by mě zajímalo, jestli dostali nějaký jiný a lepší, je mi jasný, že nikdo si připlatit za pokoj s výhledem na moře nechtěl), načež jsme začali dostávat rady jak se chovat při nákupech, že nemáme pít pití s ledem, páčto by pak přišel faraon a pomstil se nám, dozvěděli jsme se překvapivě, že když by se cokoliv stalo, tak máme volat jemu, dostali jsme i doporučení, že pokud máme slivovici z vlastních zásob, měli bychom ji aplikovat minimálně třikrát denně atd.
Taky nám pak dlouho nabízel různé výlety, ať už na lodi, tak i v poušti na čtyřkolkách a různých jistě velice zábavných parcích a tak. My si nic nevybrali, protože na to prostě nebudeme mít čas. 🙂 Každopádně jsme asi hrozně poctiví, znáte nás, my ani s lístkem nechceme na lanovku, takže naše jediná otázka na Nadira se týkala dresscodu v restauracích. Což ho dost udivilo, že se staráme, když ostatních tam chodí v průhledných šatech a plavkách.
Po nekonečném setkání s delegátem jsme se konečně dostali na oběd. Všechna jídla jsou zde formou bufetu, takže se mi neustále stává, že mám na talíři rýži, hranolky, spoustu zeleniny a fakt jen maloučko nějakýho masa. Vždycky to poctivě zaplácnu ovocem a dortíkama. 🙂 Ale nejsem na to sama, Peťa si těch dortíků dává mnohem víc než já. 🙂
Po obědě jsem si trošku zapřemýšlela v posteli, načež jsem po hodinovém úsilném přemýšlení vymyslela, že je čas jít do vody. Došli jsme na pláž, půjčili si ručníky (každá osoba při check-inu obdržela kartičku s kalendářem, kam se zaškrvává, který den jsme si ručník vypůjčili a zda jsme ho vrátili), zabrali dvě lehátka a mazali do vody. Paráda největší!!! 🙂 Třikrát jsme udělali kolečko voda – lehátko – bar, přičež vždy, když jsme byli na stanovišti lehátka, jsem si zarelaxovala asi tak pět, deset minut, načež se ozvalo: „Já se děsně nudím!!!“ 😀 Přesto jsem ale odolala tlaku a na lehátku spala dál. Je ale pravda, že jsme byli venku cca dvě hodiny, takže to jsem se na to ležení i těšila, ale fakt prostě nechápu ty lidi, kteří sem přijedou, po snídani se plácnou k moři, či ještě hůř k bazénu, vstanou jen na oběd nebo na nějaký ožírací drink (Jo, někteří se s tím nepářou, klidně si nechají naplnit dvoudeckovou skleničku rumem a ještě se zlobí, když se jich obsluha ptá, jestli chtějí i led) a u večeře se pohybují lenochodím tempem, páčto si spálili zádíčka, ramínka i prdku. Jo a chlapi pleš, fakt děs! 😀
Kupodivu jsme po návratu na hotel měli děsnej hlad, takže to, že se blížila doba večeře, bylo velkým plusem. Opět jsme se nadlábli a poté si šli sednout k baru u bazénu. Venku už tma, až mě udivilo, jak málo jsou vidět hvězdy. Jednak je to světelným smogem, a druhak písečkým mrakem, který je tu všudepřítomný. Když jsme byli předtím na pláži, tak zavál vítr a všichni jsme začali kašlat, jak jsme najednou byli zahlcení pískem. V půl desáté měla začít fakír šou, tak jsme si říkali, že uvidíme, jestli na ní budem. Objednávali jsme si koktejly jeden za druhým (mají tu děsně malý skleničky, vůbec to není tím, že jsme notoři) 🙂 a povídali si. V jednu chvíli za námi přišel jeden ze zaměstnanců hotelu (předtím jsme ho viděli na pláži, kde organizoval animační programy jako volejbal apod.) a začal si s námi anglicky povídat. Po chvilce se zeptal, odkud jsme, a když se to dozvěděl, jen vykulil oči a povídá – „Cože? Z ČR? A mluvíte anglicky? Tak to mám štěstí, Češi anglicky vůbec neumějí.“ To nás lehce udivilo, ale když jsme si pak vzpomněli, co za lidi bylo na té schůzce s Nadirem, hned nás to přešlo a pochopili ho. Pak nás samozřejmě lákal na tu šou, ať si určitě počkáme, že bude chodit fakír po skle a tak dále, což je přesně to, co vidět nemusím, takže jsme se asi půl hodiny před začátkem zvedli a uvolnili stůl tlačícímu se davu fakírchtivců.
Večer pak už jen těšení se na další den, kdy nás čeká kurz potápení, jupí jajej!
Jo a teď mi Petřík připomněl, že nás po návratu z pláže čekalo v posteli překvapení v podobě labutě 🙂
